Ondro, v sezoně 2011/2012 ses poprvé objevil v děčínském dresu, kde jsi nakonec odehrál čtyřiadvacet utkání včetně play-off. Vzpomínáš na tyto začátky u mužů? Byl to velký skok z juniorky?

 

Skok z juniorky to samozřejmě byl, seniorský hokej je úplně o něčem jiném, hráči jsou na ledě chytřejší a silnější. Hrál jsem předtím extraligu juniorů v Ústí nad Labem, poté jsem absolvoval přípravu s litoměřickým áčkem a současně hrál juniorku v Litoměřicích a jezdil do Děčína, což byl velice náročný program. Zápasy v Děčíně jsem si strašně užíval, na hokej chodilo dost diváků, mělo to atmosféru. Dost mi to ulehčil fakt, že Děčín v té době trénoval Karel Chládek, kterého jsem znal z Ústí a tím pádem věděl, co ode mě může očekávat. Celkově to byla skvělá sezona, ale trochu mě mrzelo, že jsem kvůli zápasům v play-out první ligy v Litoměřicích nemohl absolvovat celé play-off v Děčíně. Naskočil jsem aspoň do finále, a to je pro mě asi největším hokejovým zážitkem, protože když je vám 20 let a na stadion přijde 3500 diváků, to je něco neskutečného a budu na to rád vzpomínat.

 

Mnozí si jistě ještě také pamatují na událost, která Tě postihla v Děčíně, kdy jsi zkolaboval a nevypadalo to dobře. Nakonec vše dobře dopadlo a mohl jsi s hokejem pokračovat. Co se tenkrát vlastně stalo? 

 

Nerad bych to nějak dramatizoval. Udělal jsem v podstatě chybu v tom, že jsem do zápasu nastoupil s nachlazením a teplotou, aniž bych o tom někomu řekl. Tělo bylo vyčerpané a skončilo tím, že srdce to úplně nezvládlo a zkolaboval jsem. Nicméně, díky skvělému zásahu zdravotnice a následně lékařů jsem se z toho dostal, i když jsem musel vynechat hokej do konce sezony. Srdce je ale bez následků a funguje normálně.

 

V Děčíně jsi pak od té doby setrval až do loňské sezóny a patřil jsi mezi ofenzivní beky, góly jsi střílet uměl. Nakonec jsi v mladém věku musel ukončit hráčskou kariéru kvůli vleklým problémům s koleny. Je to tak?

 

Když hrajete za Michalem Oliveriusem, Lukášem Zikou, Danem Volrábem nebo Jardou Haškem, tak ta ofenziva k tomu tak nějak patří, to jsou hráči, kteří mají na ledě neskutečný přehled a jsou velmi silní na puku, vědí, kam si mají najet. Osobně jsem se nepovažoval úplně za ofenzivního obránce, ale spíš za takového univerzála. Mým osobním cílem byla hlavně bezchybná defenziva, v tom jsem se snažil být týmu prospěšný. Myslím, že jsme si v lajně výborně sedli s Jardou Haškem, který hrál bránící levé křídlo a já levého obránce. Bylo to myslím předminulou sezonu, kdy jsme jako lajna snad v prvních šesti utkáních nedostali branku.

Mám problémy s koleny, obě mám operovaná a každá další sezona na nich byla strašně znát a v podstatě další úraz by znamenal okamžitou operaci, která by mohla mít důsledky i na život mimo hokej, což už jsem nechtěl riskovat. Nicméně těch důvodů, proč jsem se rozhodl ukončit aktivní kariéru, bylo víc. S přítelkyní teď v podstatě dokončujeme plánování stavby rodinného domu a budu se také ženit. Do budoucnosti plánujeme rodinu.

 

Nyní tedy budeš bez hokeje a věnovat se pouze civilnímu zaměstnání učitele, nebo budeš v hokejovém prostředí působit i nadále alespoň jako např. trenér mládeže?

 

V podstatě už v Litoměřicích působím u mládeže nějakým třetím rokem, kde jsem u druhé a třetí třídy a zároveň působím i jako asistent trenéra u juniorky, takže u hokeje jsem zůstal a chci u něj zůstat i nadále a v trenérství se vzdělávat a vyvíjet. Ta práce mě naplňuje, i když svým způsobem bere víc času než samotné hraní. Dá se to ale skloubit s civilním zaměstnáním učitele.

 

Jak budeš na děčínskou kabinu a vůbec hokej v Děčíně vzpomínat? Nemusím se asi ptát, jak Ti tento krásný sport bude chybět.

 

Chybí mi to od okamžiku, kdy to rozhodnutí padlo a myslím, že bude chybět pořád, ale člověk se musí dívat dál. Působení v Děčíně mi připomínají zarámované dresy, které mám v pokoji.  Na Děčín budu vzpomínat jen v tom nejlepším, nechci nikoho jmenovat, celý klub mi přirostl k srdci. Kabina byla v Děčíně perfektní, užil jsem si tam hodně srandy a takový ten denní režim kabiny mi bude chybět. 

 

Máš nějaký nejhezčí hokejový zážitek ve své kariéře nebo třeba i z působení v děčínském klubu? Ve druhé lize jsi neoblékl jiný dres než ten medvědí. Fanouškům budeš hodně chybět. Co bys jim vzkázal?

 

Těch zážitků je víc, ale některé samozřejmě převládají. Při jednom utkání ještě v mládeži v Litoměřicích jsme měli utkání v Lounech, kde se nás sešlo sedm hráčů a brankář. Louny v té době hrály o postup do vyšší soutěže a potřebovaly to utkání zvládnout. Trenér nám říkal, že po druhé třetině se utkání dá bez trestu pro klub ukončit, ať to se ctí nějak odehrajeme, ať z toho není bramboračka. My jsme to utkání vyhráli myslím 4:3. Na tom zápase byl z našich rodičů jen můj táta a máma Zdeňka Petráše a Lounští měli rodičů plnou tribunu. Po zápase jsme si užili děkovačku s lounskými rodiči, kteří ocenili náš výkon.

Pak jsou ty zážitky spojeny už se seniorským hokejem – v Litoměřicích jsem si zahrál v přípravě proti Spartě. V děčínských barvách je to samozřejmě finále a v podstatě všechny série play-off. Užíval jsem si nevraživost soupeřových fanoušků, třeba v Sokolově nebo v Trutnově. Speciální pro mě byla ta poslední série s Vrchlabím, před kterou jsem se vracel právě po zranění kolene a už jsem věděl, že bude poslední. Zejména po prohraném utkání v Děčíně, kdy to rozhodnul Jarda Bednář asi deset sekund před koncem, mě přepadly silné emoce. 

Fanoušci jsou v Děčíně úžasní. Zažil jsem zde i dobu, kdy důvodů k radosti moc nebylo, nicméně fanoušci nás pořád podporovali a fandili. Jezdí jich hodně i na venkovní zápasy, často i velké vzdálenosti, připomenu například play-off s Moravskými Budějovicemi, kam jich ve všední dny dorazilo opravdu hodně. Chtěl bych jim tedy za jejich podporu poděkovat.

 

Budeš občas navštěvovat děčínské zápasy, budeš sledovat i na dálku prostřednictvím internetu, jak se Medvědům daří?

 

Budu se snažit, ale program zápasů mládeže v Litoměřicích je hodně nabitý. Na onlajnech to samozřejmě sleduju pořád, jako bych byl součástí týmu. Jsem často i v kontaktu s klukama, takže se o hokeji bavíme. Děčínu budu fandit, ať se klukům daří a ze současných výsledků týmu mám velkou radost.

 

Závěrem bych Ti za celý klub chtěla popřát hodně štěstí ať v pracovním, tak samozřejmě i v soukromém životě a ať se Ti daří. Děkujeme za Tvé skvělé působení v děčínském dresu a děkuji za čas, který sis pro tento rozhovor udělal. 

 

Vendula Zdražilová, HC Děčín