O rozhovor jsme požádali trenéra mládeže HC Děčín Mgr. Ondřeje Michálka. Ondra vystudoval pedagogickou fakultu na UJEPu v Ústí nad Labem, je bývalým hráčem HC Děčín a v současné době trenérem a metodikem.

1. Ondro, jaký obor máš vystudovaný a proč?

Vystudoval jsem obor učitelství matematiky a tělesné výchovy pro 2. stupeň základní školy. Myšlenka této volby se zrodila zhruba ve druhém ročníku na střední průmyslové škole strojní a dopravní na Letné, kde jsem studoval slaboproudou elektrotechniku. V tomto časovém období se můj život začal odebírat převážně matematickým směrem. Z předmětu „obtěžujícího“ život se stal předmět oblíbený, který přestal „namáhat“ můj organismus, třeba jako čeština, což bylo dáno zřejmě, a to již dnes můžu říci z praxe tím, že mě začal bavit. Rýsování, hra s čísly a písmeny propojená s logickým myšlením, to byl dopolední svět. Ten odpolední byl hokej. A když ne hokej, tak fotbal, či basketbal s kluky z Boletic, kde jsem vyrůstal. Nebylo odpoledne, kdy bych si tak říkajíc neprotáhl tělo buď na ledě anebo venku s kamarády. A to, že ze mě bude jednou učitel, který bude den co den pracovat s dětmi, s tím jsem se také ztotožnil. Zde měl velký význam můj třídní učitel Mgr. Tomáš Denkstein, který byl svým způsobem zvláštní, ale férový a já si nejedenkrát říkal, takhle bych chtěl taky jednou být. Proto byla volba budoucím směrem asi jediná, která mohla přijít.

2. V kolika letech jsi začínal s hokejem a kdo Tě k němu přivedl?

S hokejem jsem začínal v 6 ti letech, kdy k nám na základní školu do Boletic přišel pan Holada a pan Čáp, kteří řekli, že hledají nové kluky na hokej. Rozdali nám letáček s rozpisem tréninků a já doma nedal pokoj, dokud mne rodiče nepřivedli na zimní stadion. Ovšem než jsem se dostal ke svým budoucím kamarádům z týmu, tak jsem první krůčky dělal v krasobruslařském klubu. Odtud jsem cca po 2 měsících přešel k hokejistům, kde jsem také zůstal. Důležité je také zmínit to, že od tohoto věku a věřím, že to bylo díky chladnému a velmi čistému vzduchu, který u ledu je, jsem přestal být nemocný. Do 6 let jsem byl co 14 dní neustále nemocný a také jsem měl příznaky astmatu. Od začátku hokeje se můj zdravotní stav radikálně zlepšil a od té doby mne nepotkala a to musím zaklepat, žádná větší obtíž.

3. Jak důležité pro Tebe bylo studium během hráčské kariéry?

Studium bylo vždy na prvním místě. Myslím si, že každý sportovec, i ten, který má slibně nakročeno k tomu, stát se jednou profesionálem, by v tomto směru neměl vzděláním opovrhovat a posouvat je na příčky pod sport. Ono dělat to, co mě baví, je skvělé do doby, než se něco stane a sportovní kariéra musí být ukončena. Pak právě vzdělání je mnohdy jediná možnost, jak se uplatnit na trhu práce. Proto i dnes jako trenér neustále svým svěřencům vtloukám do hlavy, že škola je základ. Je na prvním místě, a když to nejde ve škole, tak to prostě nejde ani na hokeji a je potřeba špatné známky dohnat a opravit. Studium bylo přínosné v mnoha dalších směrech. Díky nárokům, které na nás měli učitelé na střední škole a profesoři na vysoké, si člověk docela hezky potrénoval nervový systém a v brance byl potom klidný a jen tak něco ho nerozhodilo.

4. Po ukončení hráčské činnosti jsi přesedlal na trenéřinu. Chtěl ses stát trenérem, a jak k tomu vůbec došlo?

K ukončení kariéry došlo ve čtvrťáku na vysoké škole, kdy jsem po letní přípravě dostal zprávu, že budu jako 4 brankář v děčínském A týmu. Stál jsem před velkým rozhodnutím. Pokračovat dál a riskovat, že budu mít problém dodělat vysokou školu, jelikož program ve čtvrťáku byl orientován do odpoledních časů, které by se mi křížily s tréninky A mužstva anebo ukončit kariéru. Seděl jsem doma a přemýšlel nad tím, co už jsem v hokeji dokázal. Vybojoval jsem s týmem ligu dorostu. Další roky ligu juniorů. Podařilo se mi dát jako brankáři gól přes celé hřiště v dorostenecké lize, měl jsem možnost reprezentovat ČR ve výběru do 15 let v Kanadě. Pak jsem si řekl, jsem schopen dokázat něco víc? A odpověď přišla. Nejsem. Nabyl jsem spokojenosti a řekl si, že tato kapitola je u konce. Jelikož jsem člověk, který nechce dělat věci na půl plynu a jen někde „vylepovat“ díry, tak jsem se rozhodl pověsit hokejovou výstroj na hřebík. Po ukončení kariéry jsem chtěl u hokeje rozhodně zůstat. Již zhruba 3 roky před jejím koncem jsem chodil pomáhat na přípravku a práci s dětmi jsem propadl. Neskutečně mě dodávalo sil vidět ty malé špunty, jak se po ledě plácají, snaží se a dělají ne kroky, ale obrovské skoky ve svých dovednostech. A proto pro mě bylo trenérské řemeslo další kapitolou v mém životě a tohoto rozhodnutí do dnešního dne nelituji.

5. Začínal jsi u kategorie dorostu a přes juniory ses dostal až k nejmenším a začínajícím. Není to spíše sestupná tendence? Je to záměr nebo si chceš zkusit od každého něco?

Mezi tím tam byli i nějací mladší a starší žáci, takže to skutečně vypadá tak, že jsem chtěl okusit všechno. Pozadí je však úplně jiné. Jako začínající trenér jsem byl po boku několika zkušenějších trenérů, mezi které v té době patřili Vít Borůvka, Jan Havlíček, Vít Železný, Zdenko Matys a další. Od nich jsem získával trenérské zkušenosti a od každého si takříkajíc vzal to, co jsem uznal za vhodné. Po několikaleté praxi a vybírání toho nejlepšího, jsem se rozhodl zakotvit u nejmenších kategorií. Nezastávám názor, jako někteří lidé v naší republice, že když začínáš, tak tam, kde se toho nedá moc zkazit, takže u základny. Pravdou je, že v prvních letech každého hokejisty se toho dá zkazit nejvíc a proto by dle mého názoru měli u nejmenších kategorií působit Ti nejzkušenější trenéři. Je to období, kdy každý trénink je znát a naučit něco špatně, je daleko horší, než to nenaučit vůbec. Sestupná tendence je to pouze číselná, co se týče odpovědnosti, bych řekl, že aktuálně jsem na vrcholu, jelikož zodpovídám za vývoj u hráčů od přípravky až po 4. třídu.

6. Jsi zastřešující osobou přípravky, co bys poradil začínajícím hokejstům a hlavně rodičům?

Začínajícím hokejistům to, aby dělali, co je baví a dělali to vždy s maximálním úsilím a s pocitem, že už to prostě lépe nejde. Protože jedině tak, z toho budou mít radost a dostaví se úspěch. Rodiče bych požádal o to, aby své syny a dcery maximálně podporovali v tom, co je baví a kam se těší, jednou se Vám to vrátí. Protože spokojené dítě je v dnešní době jedna z nejcennějších věcí, které jako rodič můžete dosáhnout. Občas se člověk setká se zajímavými názory ze strany rodičů. Několik si jich zde dovolím vyjmenovat a popřípadě osvětlit. Prvním je, že pak bude problém s oblékáním do výstroje. Zde mohu rodiče uklidnit. Vždy je v kabině trenér, který se správným postupem v případě potřeby rád pomůže. Po několika obléknutích už si malý hokejista dokonce spoustu věcí dokáže udělat sám a pamatuje si postup, jak se do výstroje obléknout a je na to patřičně hrdý, protože to dokázal on sám. Dalším je třeba to, že je hokej nebezpečný sport. I zde mohu rodiče uklidnit. Pravděpodobnost, že se při hokeji něco stane, je velmi malá, jelikož hráč je oblečen do výstroje, která je navržena tak, aby chránila a díky získávání dovedností a správných návyků se naučí hráč chránit i svoje zdraví při pobytu na ledě. Mezi další patří i to, že musí brzo vstávat a pozdě chodí domů. To Vám určitě v prvních letech hokejového života nehrozí. Ranní tréninky když jsou u starších kategorií, pak jsou dobrovolné a domů ti menší odcházejí též v rozumný čas. Samozřejmě nepřijde domů hned po škole, jelikož by mu zbývalo spousty času na vymýšlení lumpáren a tak si osobně myslím, že je lepší a v jeho zájmu ochrany trávit tento čas na zimáku. Dalším názorem je, že je to sport pro chlapy a manžel se z časových důvodů nemůže dostavit. To již také dávno neplatí. Při pobytu v Praze a objíždění místních klubů jsem zjistil, že maminky tvoří zhruba 80 procent obecenstva. Přivezou dítě na zimák, předají trenérovi a pak společně spokojeně odchází na kávičku do restaurace, ze které sledují svoje šikuly. Proberou co je nového, kde se co stalo a kde mají jakou slevu a trénink je pryč. Spokojeny a zrelaxovány následně odjíždějí domu. Posledním názorem, se kterým se setkávám je i to, že si hokej může zahrát jen na zimáku, a pak je mu k ničemu. S tímto názorem taktéž nesouhlasím, jelikož hokej není jen hokej, ale také rozvoj v několika dalších sportovních oblastech. A v neposlední řadě je hokej sportem, který jedinci dává řád a to je věc, která dle mého názoru dnešní nesportující mládeži a že jí začíná být většina, prostě chybí.

7. Jaké dny tréninky probíhají a jaká je na nich účast? 

Tréninky nejmenších a začínajících probíhají vždy ve středu od 16 do 17 hodin a v sobotu od 8:30 do 9:30. Aktuálně máme v naší skupině začínajících a mírně pokročilých bruslařů zhruba 25 dětí od 4 do 8 let. O středně pokročilé se stará trenér Roman Špírek starší, který je také dlouholetým trenérem nejmenších s obrovskými zkušenostmi v této oblasti a tam máme zhruba 20 dětí opět ve věkovém rozptylu 5 – 7 let. Pevně věřím, že se nám s probíhajícím náborem nových medvíďat podaří tato čísla minimálně zdvojnásobit. Naším cílem není jen děti naučit bruslit, ale také v nich budovat základní návyky a režim, který díky harmonogramu tréninků mohou získat. Kdo má zájem, může si ještě rozšířit své působení o rozvoj pohybových schopností v tělocvičně, který probíhá v pátek od 15 do 16 na základní škole Březová na Starém Městě.

8. Říká se, že hokej je jeden z nejnáročnějších sportů na peníze, souhlasíš s tím nebo je to spíše takový mýtus a hokej mohou hrát opravdu všichni?

Z mého pohledu rozhodně mýtus. Když si spočítám, na kolik rodiče vyjde první ročník, ve kterém v podstatě dostanou zapůjčené brusle, helmu, a chrániče mají povětšinou všichni z kola, či inline bruslí doma a za rok zaplatí 1000 Kč, kdy je v přepočtu jedna lekce vyjde na nějakých 17 korun, tak si myslím, že je to naopak jeden z nejlevnějších startů ve sportech v ČR. To, že pak mají možnost si do dalších let zakoupit ve výhodném balíčku výstroj, která obsahuje vše mimo hole, a spočítám si, kolik utratí průměrný kuřák za cigarety pro svou potřebu, pak tento dětský sport s kompletní výbavou, která malému hokejistovy vydrží minimálně na 2 roky je opět pod hranicí spotřeby finančních prostředků průměrného kuřáka. Tím chci naznačit, že hokej v našem městě opravdu tak drahý není.

9. Co je důležité pro začínajícího hráče z hlediska výstroje a jaká je počáteční investice rodiče?

Jak jsem již zmínil v předchozí otázce. Do prvních tréninků a prvních kroků každého hráče je důležité mít helmu, zimní rukavice a základní chrániče loktů, či kolen z kola nebo inline bruslí. V případě, že někdo brusle doma nemá, pak brusle na zimním stadionu zapůjčíme. Čili počáteční investice do výstroje je opět v průměrné lidské domácnosti tuším 0 Kč.

10. Pokud pomineme peníze, jak je hokej náročný časově?

Pro začínajícího hokejistu je to otázka 2 hodin týdně, nepočítám-li cestu na a ze zimního stadionu. Čili hokej povětšinou v počátku vůbec nebrání tomu, aby sportovec mohl navštěvovat další „kroužky“. V první a druhé třídě jsou tréninky na ledě 2 a jeden v tělocvičně a ve třetí a čtvrté třídě máme tréninky na ledě 3 a taktéž jeden v tělocvičně. Od 3. třídy máme ještě zařazený doprovodný program v podobě výuky plavání, kompenzačních cvičení, která slouží k nápravě jednostranného zatížení, ke kterému v hokeji chtě nechtě dochází a také základy jednoduchého posilování s vlastním tělem, které chlapci mohou dělat i doma samostatně, pro posílení ochabujících partií. Jak můžete vidět, hrát hokej neznamená jen hrát hokej. Nazval bych to spíše snahou o přirozeně správný a zdravý vývoj jedince se získáním základů v oblasti dalších sportů jako atletika, florbal, gymnastika, kopaná, basketbal, úpoly, plavání a další sporty.

11. Jako trenér na sobě neustále pracuješ a současně se svým zaměstnáním a trenéřinou si doděláváš nejvyšší trenérskou licenci "A". Budeš prvním děčínským trenérem (pokud pomineme Jana Votrubu). Je to pro Tebe zavazující a jak je studium náročné?

Začnu od konce otázky. Náročné samozřejmě je a bude, jelikož mne aktuálně čeká asi ta nejtěžší část a to sepsání odborné závěrečné práce, která se podobá svým rozsahem a strukturou práci diplomové, její obhajoba a také státnice z obecných oborů a následně oblasti hokeje. Avšak musím přiznat, že díky mému předchozímu studiu na UJEPu, jsem některé věci slyšel podruhé a bylo pro mne snazší se na průběžné zkoušky připravit, jelikož jsem tak nějak již věděl, do čeho jdu. Co se týče toho, jestli to pro mne je zavazující, pak si vždy vzpomenu na Básníky a památnou větu: „Maminko a co když tu anču neudělám…“, ne teď jsem to trošičku odlehčil. Studium chci dokončit úspěšně a nějak nepřemýšlím nad tím, jestli budu první, nebo poslední, pro mne je to dosažení maxima, co v naší zemi dosáhnout lze a tudíž mám přístup k nejnovějším metodám a dalším věcem, které mohu opět přenést do vývoje našich nejmenších medvíďat. Nezastávám názor, že čím vyšší licence, tím lepší trenér, ale spíše to, že už víte nebo byste měl vědět vše a máte maximum prostředků proto, abyste mohl svou práci dělat co nejlépe. A největší odměnou pro trenéra není to, že Vám děti řeknou, jste dobrej, máte Ačkovou licenci, ale to, že řeknou, dneska to bylo super. J

12. Trenérem se stal i mladší David, baví se doma o hokeji nebo se snažíte spíše od hokeje odpočinout?

S Davidem se občas o hokeji bavíme. On je ten typ pro ty větší, možná až jednou dospělé. Když sledujeme doma extraligu, nebo reprezentaci, či utkání z NHL, tak on je povětšinou ten, který přesně ví, kdo je na ledě a když chci ze sebe udělat na chvilku chytřejšího, tak vystřelím jméno a on mě hned usadí slovy, to nebyl on, ten přece hraje na levém křídle, nebo že drží hokejku na druhou. Možná i proto já jsem ten, který je u malých a on u větších, protože já spíše sleduju jak kdo co udělal, než kdo to byl. Existují však i chvíle kdy se na téma hokej neshodneme a to se pak projeví ta pravá bratrská láska a je doma ticho.

12. Hokejem trávíš téměř veškerý volný čas, nelituješ toho?

Určitě ne, jakmile bych začal, raději bych skončil, protože jak jsem řekl v úvodu, nejsem z těch, co by dělali věci na půl plynu. Po dětech chci maximum, tak i trenér ho ze sebe musí vydat. To jsou spojené nádoby a děcka to cítí.

Moc děkuji za rozhovor